Jednoho krásného dne jsme si s rodinou vyrazili na výlet. Byl nádherný jarní den, na výlet zkrátka ideální počasí. Rozhodli jsme se, že se vydáme do nedalekého lesa za naším městem. Nejprve jsme kus ujeli autem, ale poté už jsme se vydali pěšky. Výlet byl fantastický. Děti nezlobily, manželka byla spokojená, že jí nebyla zima. Avšak co se nestalo. Najednou zčistajasna se strhl průtrž mračen a začalo šíleně pršet. Chytli jsme zkrátka pořádný „chcanec“. Lesní pěšina se pod námi pomalu ale jistě měnila v bahno. Statečně jsme se jí prodírali, ale šlo to ztuha, manželčiny nové páskové sandálky byly ty tam a boty dětí na tom byly dost podobně.
Ještě k tomu začalo šíleně fučet, no prostě naprostá tragédie. Celá ta bezvýchodná situace byla umocněna deštěm, zataženou oblohou, jak kdyby se blížili mozkomorové, a zabahněnou cestou a samozřejmě k tomu nechybělo ani pištění dětí. V lese nebylo ani živáčka, kromě mě, manželky a našich dvou neposedných a momentálně ukřičených výrostků, které v tu chvíli místo lidských dětí připomínaly spíše vetřelčí potomky. Vlastně si myslím, že by vetřelci mohli dost slušně konkurovat. Bylo to zkrátka úmorné. Cítil jsem se, jakože ta chvíle snad nikdy neskončí. Už dlouho jsem nezažil nic tak zlého a totálně bezmocného a bezvýchodného.
Plížili jsme se statečně dál…
Plížili jsme se statečně dál a dál, jenže cesta z lesa a naše auto bylo stále v nedohlednu. Zdálo se, jakoby to nemělo nikdy skončit. Manželka začala bědovat a zpívat si píseň od mého nejneoblíbenějšího českého zpěváka „za co pane Bože za co“. Jo, přesně to stejné jsem si v tu chvíli říkal v hlavě taky. Jste v totálně bezvýchodné situaci, uprostřed (pra)lesa ve kterém to vypadá, jakože zrovna probíhá období dešťů a do toho si manželka začne zpívat. Asi ze zoufalství. Nechci říct, že by má drahá polovička zpívala falešně, ale spíš mi šlo o ten obsah, který v tu chvíli opravdu nelahodil mým uším a myslím, že ani uším okolních zvířat.
Najednou se před námi objevila pěšina. Rychle jsme se po ní vydali, já samozřejmě v čele jakožto hlava rodiny a už už jsem vyhlížel auto. Auto tam stálo v celé své kráse a musím říct, že jsem se snad nikdy necítil tak šťastný, že jsem spatřil své auto. Honem jsme k němu doběhli, naskočili, já zašlápl pedál až k podlaze a vydali jsme se zpátky vstříc našemu sladkému domovu. Po cestě ještě pršelo, klepali jsme se zimou jako ratlík, ale věděli jsme, že už máme napůl vyhráno. Od domova už nás dělilo jen půl hodiny.
Úspěšně jsme tedy dorazili domů, honem jsme otevřeli dveře od domu. Jenže co se nestalo, samým tím nadšením, že už jsme konečně doma, jsme se zapomněli vyzout a neuvědomili si, že v předsíni je jaksi koberec. Poměrně cenný koberec. Našlapali jsme na něj těma našima zabahněnýma nohama. Manželka mi oznámila, že to čistit nehodlá, ať prý na to někoho zavolám. Sedl jsem ke googlu a začal zjišťovat, kdo umí nejlépe vyčistit koberec. Dočetl jsem se, že A SERVIS LIPKA, s.r.o., čištění koberců Brno. Dosud jsem s nimi neměl zkušenost, ale musím uznat, že jakmile přijeli, nelitoval jsem. Koberec nám nádherně vyčistili, že vypadá jako nový.
